Yeonmi Parková: Abych přežila

02.02.2016 23:01

Zdá se, jakoby člověk četl příběh z temného středověku. Ale je to jen pár let, Severní Korea však trpí hladomorem a lidé neznají nic než strach, pokřivenou psychiku svou i svých blízkých a touhu živelně přežít. Těžko věřit tomu, že knihu psala dívka, která vyrostla ve Severní Koreji, často měla hlad a se svojí sestrou hledaly kořínky a jedly vážky. Která přestála útěk, pašeráky, zneužívání i prodej svého těla, a docela velkou oklikou přes Čínu a Mongolsko se dostala do Jižní Koreji, kde teprve našla se svou matkou azyl. S úžasem zírala na svět kolem sebe, který byl tak jiný než svět severokorejských

 

S úžasem zírala na svět kolem sebe, který byl tak jiný než svět severokorejských lidí. Jak v této knize napsala, až ve chvíli, kdy si přečetla Orwellovu Farmu zvířat, pochopila, co se těm ubohým lidem v Severní Koreji děje. Pochopila, že slovo „láska“ nemusí znamenat jen a pouze lásku k Vůdci a že se lidé nemusí za drobné prohřešky popravovat. Zjistila také, že má velmi omezenou slovní zásobu, stejně jako všichni severokorejci. Protože prostě víc nepotřebovala.

A že svoboda s sebou nese nejen prožití posttraumatického syndromu, ale také tíhu oné svobody, která najednou… co si s ní počít?

„Nikdy jsem si nedovedla představit, že svoboda může být tak těžká a krutá. Dosud jsem si myslela, že být svobodný znamená moct nosit džíny a dívat se na filmy, na jaké se chci dívat, aniž bych se musela bát vězení. Teď mi došlo, že musím pořád přemýšlet, a to bylo vyčerpávající. Byly okamžiky, kdy jsem si kladla otázku, jestli – nebýt toho nekonečného hladomoru – by mi nebylo lépe v Severní Koreji, kde se o všechno moje přemýšlení a o všechna moje rozhodnutí postaral někdo jiný.

Vyčerpávalo mě, že musím nést zodpovědnost. V Číně jsem byla živitelkou, byla jsem ta, která udržovala matku při životě. A teď jsem netušila, jak se mám vrátit zpět a být zase dítětem….

… Obě jsme se ze všech sil snažily zapomenout na všechno špatné a jít dál. Chtěla jsem svůj starý život vymazat, ale hrůza, kterou v sobě mel, se ke mně vracela pokaždé, jakmile jsem usnula. Všechny moje sny byly noční můry a obvykle měly stejné téma: okolo mě tekla voda a já jsem se musela dostat přes řeku. Někdo mě pronásledoval, ale já jsem se odtamtud nedokázala dostat, ať jsem se snažila, jak jsem chtěla. Občas ty sny byly tak zlé, že jsem se budila s křikem…

… Ale jindy zase, i uprostřed bílého dne, mi připadalo, že jsem pořád v Severní Koreji a všechno kolem mne je pouhý sen. Tisíckrát denně jsem se musela štípnout, že se mi to nezdá. Bála jsem se, že se každou chvíli probudím v našem vymrzlém domě v Hjesanu, sama, jen se sestrou, budu ležet na podlaze, dívat se na měsíc za oknem a uvažovat, kdy se asi máma vrátí a přinese nám jídlo.“

Je to kniha, která vás dostane od chvíle, kdy si zvyknete na autorčin styl. Je naléhavá, ze začátku mi připadala naléhavá a informačně plná až moc, ale ani jsem se nenadála a byla jsem uprostřed Severní Koreje, byla jsem malá Jon-mi, cítila jsem zimu, hlad, všudypřítomný strach a nemilosrdné kastování obyvatel. Pády, ze kterých už se nikdy neotřepete. Život mezi spodinou. Zoufalství a mrtvé lidi na ulicích, protože jaro… Jaro je v Severní Koreji obdobím smrti. Lidé umírají, umírají na ulicích, hlady a vysílením. Cítila jsem přání autorky, která si každé jaro přála jen to, aby ty květiny a nová tráva byly k jídlu. Aby místo té krásy, kterou nevnímala, rostlo jídlo. Ale začínalo teprve období setby a do úrody daleko. Pro mnohé, staré a nejmladší, příliš daleko.

Nejtragičtější na tom všem je, že nejde o dobu nikterak vzdálenou, popisují se tu roky kolem roku 2000 – 2005. Jak autorka rostla, měnily se i poměry v její zemi a čím dál víc lidí pomýšlelo na útěk. Ten nebyl vůbec jednoduchý a není složité při něm přijít o život. Nebo o rozum. To nejhorší, co může člověk udělat člověku, muž ženě – je neuvěřitelné, že lze něco takového přežít.

O to úžasnější je, že Yeonmi Parková si doplnila vzdělání, dostudovala, tvrdě vydřela svou angličtinu a dala se na cestu aktivistky za lidská práva. A to i přesto, že na této cestě už přišla do hledáčku

severokorejského režimu jakožto nepřítel. A protože tato kniha je první tištěnou vlaštovkou a Yeonmi je na této cestě velmi krátce, nezbývá než jí popřát stejné štěstí, jaké měla při své útěku.

O autorce:

Yeonmi Parková (v české transkripci také Pak Jon-mi) se narodila v roce 1993 v Hjesanu v Severní Koreji a nyní žije v Soulu v Jižní Koreji. V současnosti cestuje po světě jako lidskoprávní aktivistka a podává svědectví o svém životě a zážitcích.  Upravený zdroj: www.cajovnaumodrekocky.cz

 

Recenze na knihu : Yeonmi Parková: Abych přežila. Praha, Argo 2015. 

 

 

© Renata Petříčková, www.petrickova.cz , 2. 2. 2016, www.KnihOko.cz