„Pomalu jsem šlapala po pěšině nahoru k chalupě, když moje uši zachytily pozoruhodný zvuk, zkreslený kamennými zdmi po obou stranách cesty. Z Holmesova domu vycházela hudba, jakou jsem odtamtud nikdy dříve neslyšela – veselá, živá melodie k tanci, velmi povzbudivá a naprosto nečekaná.
Opřela jsem se do pedálů, objela dům k zadním dveřím do kuchyně a vešla dovnitř. Šla jsem za hudbou až do přijímacího salónu, kde jsem zastihla černovlasého muže snědé pleti s houslemi zaraženými pod bradu, na níž se skvělo dvoudenní strniště. Nejprve jsem ho nepoznala, ale potom po povědomé tváři přeběhl výraz někoho přistiženého při činu, který vzápětí vystřídal švihácký úsměv, při němž se tomu člověku v ústech zatřpytil zlatý řezák. Neoklamal mě. Až příliš dobře jsem zachytila jeho první, polekanou reakci na můj příchod. Zpozorněla jsem.
„Holmesi,“ pozdravila jsem ho, „neříkejte mi, že pastor potřebuje cikánského houslistu na vesnickou slavnost.“